Tereza

Jmenuji se Tereza. Jsem máma dvou dětí, podnikatelka, tanečnice a strážkyně domova. 

I když celé dny dělám často to stejné jako den předešlý a jako den před tím, už neupadám do deprese, marnosti a mlhy ubíjející šedi a vlastní nedostatečnosti, ale vidím smysl i v těch nejobyčejnějších úkonech a toto aktivní propojení s vyšším smyslem a přesahujícím záměrem mě naplňuje spokojeností a klidem.

Našla jsem si svůj čtvrtý rozměr a žiju naplněným, smysluplným životem okořeněným radostí, vděčností a významem.

Byly však doby, kdy jsem tomuto stavu byla opravdu daleko a kdybych o něm slyšela od někoho jiného, nechápala bych, z jakého vesmíru ten člověk přichází.

Před tím jsem dlouho žila velmi svobodným způsobem života. Žila jsem duchovně, hodně cestovala, PROŽÍVALA svůj život. A i když jsem si to možná neuvědomovala naplno, můj život mě bavil. V mém životě šlo o mě, mohla jsem se svobodně pohybovat, zajímat se o cokoliv, co mně zrovna duševně vyživovalo a byla jsem tím v přirozeném kontaktu se svou duší.

Cesty Terez 

Studovala jsem, jela jsem se podívat do Ameriky, procestovala Anglii, Turecko a na kole projela africký východ  (Ugandu, Rwandu, Burundi a Tanzánii) a ruský západ (petrohradskou a ladožskou oblast a také Karélii). Psala jsem o tom do časopisů, publikovala v Lidé a Země, v Koktejlu a v Cykloturistice. Cestovala jsem převážně se svým přítelem (nynějším manželem) a lidé se o naše cesty zajímali.

Přednášeli jsme své fotoreportáže na festivalech a zvali si nás do rádií a televize. Velmi nás to bavilo, hodně jsme se učili jak o sobě samých, tak i jeden o druhém a já měla pocit, že mi patří svět. Milovala jsem jinakosti a zvláštnosti těch zemí a psala jsem celkem úspěšný blog (www.cestyterez.com).

O to prudší byl ten náraz, ta změna, na kterou jsem nebyla připravená.

Pak jsme se vzali, usadili se a začali budovat podnikání. Stala jsem se překladatelkou a trávila u počítače v našem bytě neuvěřitelné množství času. Osamělou práci s texty jsem si kompenzovala vyučováním angličtiny. Po dvou letech jsme založili rodinu. To, že jsem se stala matkou, můj život velmi proměnilo.

Překládala jsem a učila do poslední chvíle a myslela si, že všechno potřebné (myslím můj přerod v báječnou, vyrovnanou cool  mamču) se uděje automaticky, a zcela přirozeně.

Jenže byl to takový šok, že jsem to málem neustála. Narodilo se mi dítě, které mě velmi potřebovalo, neustále plakalo, a já jsem prvního půl roku vůbec nevěděla, jak se jmenuji a co je za den. Byla jsem vyčerpaná, můj syn byl „neodložitelný“. Nemohla jsem si ani uvařit. Nenáviděl postýlku i kočárek. Nikam jsem nechodila, protože neustále plakal…svět se mi srazil jen na plenky, a pláč. Byla jsem děsivě unavená, měla ochromující migrény a v náručí neustále plačící dítě. Spal velmi málo, a když nespal, tak plakal. 

V dalším roce mě trochu oživoval tanec, ale začali jsme rekonstruovat dům. Původní plán byl, upravit jen pár drobností a nastěhovat se, ale nakonec z toho byla ohromná celková rekonstrukce, kdy nezůstal kámen na kamneni. 

Můj život drncal přes jeden úkol za druhým - žila jsem velmi odosobněně. Nároky se hromadily a miminko plakalo. Zvykla jsem si ten stres neanalyzovat. Jela jsem jako pouhý stroj.

Byla jsem opravdu unavená a už si ani nepamatovala, jaké to je, cítit se radostná a plná energie. V polovině rekonstrukce jsem otěhotněla, ale záhy o dítě přišla. Nestihla jsem novou duši ani oslovit.

Zadlužili jsme se a padla na nás tíha zodpovědnosti. Někteří lidé nás nepodpořili - věděli jsme, že čekají s opovržením, jesti to zvládneme. 

Bylo neustále potřeba dělat velmi zásadní rozhodnutí ohledně stavby ale nikde se v tom shonu a tlaku nenašla chvilka, abych se zastavila, podívala se do zrcadla a uvědomila si, tohle jsem já. A už vůbec nebyl prostor, abych si zašla na meditaci, do kostela, na seminář nebo jen tak na procházku sama se sebou.

Byla jsem zpocená až na zadku a jak říká moje kamarádka: „strhaná jak borůvka“. Můj duchovní život neexistoval. Neměla jsem kde nabrat sílu, chyběla mi radost, neprožívala jsem vděčnost, i když ve skutečnosti bylo za co, a s Bohem jsem komunikovala jen v naprostých krizích.

Začala jsem upadat do deprese, ráno jsem se budila s pocitem marnosti do šedivých dní, na které jsem se netěšila, činnosti, které jsem dělala stále dokola a které mě nenaplňovaly, mě vyčerpávaly víc, než by bylo nutné a zahltily mě výchovné problémy a zádrhely v manželství.

Cítila jsem se stará, těžká, trudomyslná a vedle svého muže, kterého každodenně vyživovala práce s lidmi, již miluje, jsem byla jako stará protivná bába. Nebavil mě sexuální život a začala jsem nenávidět změny, které se v mém životě po příchodu dětí udály. Byla jsem výbušná a netrpělivá. V tom období jsem zjistila, že jsem těhotná potřetí a čekám dceru.

V té době jsem už homeopaticky léčila únavu, hledala externí pomoc s výchovou mého syna a hledala směr nebo způsob, jak zachránit intimní život svého manželství.

Musela jsem začít něco dělat jinak. Na svět měla přijít holčička a já jsem se jí ptala: „Proboha dcero, co já tě budu učit? Doufám, že máš opravdu dobrý důvod, proč přicházíš právě ke mně, protože já nejsem dobrý příklad ženy. Vždyť všechno, co dělám je špatně, nejde mi to. Chátrám. Nemám tě co naučit.“

Byla jsem zoufalá a pomalu jsem se propadala do naprosté odevzdanosti. Ležela jsem tehdy v závěji sněhu, do které jsem se rozpouštěla, nad hlavou začínaly svítit hvězdy a skrze stromy v tom lese jsem vnímala, jak se blíží soumrak. Moje tíha vypálila obrys mého těla do hlubokého sněhu, a vypálila ho ještě dál, hlouběji do vrstev Matky země. Cítila jsem naprosté odevzdání, svět se se mnou houpal až mnou proběhla vroucná prosba: „Matko nebe i země, veď mě, protože teď potřebuji Tvé světlo.“

Věděla jsem, že potřebuji získat odstup. Manžel odjel na služební cestu, já si zařídila hlídání a soustředila se celé 4 dny pouze na sebe. Moje duše byla nemocná, bylo třeba zahájit efektivní léčbu. Nevěděla jsem, co mám přesně dělat, ale cítila jsem, že nutně potřebuji něco změnit. Šla jsem na meditaci, která se pro mě stala velmi výživnou, a vyšly mi z ní dvě zásadní věci:

1)Potřebovala jsem se znovu vrátit k sobě.

2)Bylo nutné, abych si narovnala vztah se svým mateřstvím.  

Prvním krokem bylo pravidelné hlídání. Věděla jsem, že na cestě zpátky k sobě budu potřebovat pravidelný čas pro sebe. Naučila jsem se, že jsem mnohem lepší máma, když se naučím žárlivě střežit čas pro sebe. 

Uvědomila jsem si, že moje mateřství nebyl ten primární problém. Můj problém bylo mé místo v něm. Mé Já v tomto mateřství, a mé Já v mém manželství, a také mé pravé já v mé práci.

Můj návrat k sobě měl obsahovat jeden zcela zásadní prvek, a to návrat k mému duchovnímu životu – ať už by měl jakoukoliv formu. To ale odhalilo velkou trhlinu v mém manželství. 

Vyrostla jsem v katolické rodině. Jak mi tedy mohl chybět duchovní život? Můj katolický základ je základem celé mé duchovnosti i mého současného duchovního hledání. Ale tehdejší chození do kostela bez vlastní aktivity a prostoru na autentické hledání a setkávání se s Bohem mě přestalo naplňovat.

Cítila jsem absenci stimulace osobního duchovního rozvoje v rámci církve. Navíc jsem se vdala do ateistického prostředí a mému manželovi žádná duchovní praxe nic neříkala. V té době jsem si uvědomila o co snazší je život, pokud mají partneři stejný spirituální základ.

Vydala jsem se na dlouhou cestu hledání střípků zapomenuté duchovnosti, která by se hodila jak ke mně, tak i k mému muži, a ke které bych vedla i naše děti. Vzepřela jsem se spirituálnímu vakuu, které vznikalo a postavila se proti představě, že by naše děti nepoznaly duchovní rozměr života, že bych jim nepředala jeden z největších darů. Tím je pro mě víra.

Cítila jsem velmi hlubokou potřebu najít způsob duchovního života, který by bylo možné praktikovat živě, pravidelně a nenáročně. Hledala jsem duchovnost, která by byla natolik individuální, abych ji mohla skutečně prožívat a zároveň měla hluboké kořeny, které mě dalece přesahují, a před kterou bych se mohla hluboce sklonit.

Rituály propojují individualitu současného člověka s prastarou linií předků a kmenových tradic. Rituály umožňují teorii i praxi, která je stejně nedogmatická jakož i hluboce zakořeněná v různých částech světa, takže si můžete jednotlivé techniky a přístupy i způsoby realizace vybírat tak, jak zrovna vaše duše potřebuje.

Stala jsem se vášnivou praktikantkou rituálů, ceremonialistkou a studentkou dávných tradic. A to skrze svou práci, blog a programy nyní předkládám Tobě.

Nabízím ti vždy to nejlepší a nejjednodušší z nabídky technik, přístupů a pojetí nejrůznějších prvků rituálů, takže si je budeš moci snadno ušít přesně na míru pro svou vlastní posilující praxi.

Jak s rituály začít můžeš snadno zjistit, když si projdeš můj eBook ZDARMA: Jak vnesou RITUÁLY více posvátnosti, radosti a energie do vašeho života + 3 snadné tipy jak s nimi začít, který je ke stažení zde › ›

V eBooku najdeš způsob a smysl práce s přírodními živly, energií myšlenky, afirmacemi a ženskými archetypy, jednoduché postupy čištění prostoru a žehnání, které má velmi hlubokou tradici a mocný efekt.

Ponoříme se v něm spolu do pradávných tajemství slavností kola roku a najdeš tam inspiraci jak pracovat s archetypy bohyní a bohů.

S mým eBookem si snadno sestavíš rituál žehnání, vděčnosti, rozloučení nebo nového začátku, ranní nebo večerní rituál nebo přechodové rituály (nejen) pro své děti.

Z vlastní zkušenosti vím, že i jediný rituál, kterým vyživíš svou duši na konci rušného dne, tě může posílit a vrátit zpět k sobě samé natolik, že důvěra ve smysl všednosti ti znovu vnese jas do oblastí života, které chátrají, nebo jim chybí šťáva.