Zpátky k sobě

Vzpomínáte si na ty časy, kdy svět ještě patřil jen vám? Rodiče tvořili zázemí doma, kde jste měli svůj pokoj či postel a stůl, učitelé prudili ve škole, ale vaše lavice  byla prostě vaše. Mamčino: „Co mám dnes vařit?“, taťkovo: „Uč se!“, učitelovo: „Co ty známky, kdy si to opravíš?“ – to všechno byly důkazy toho, že svět se točil jen a jen kolem vás. 

Pak jste se osamostatnili, bylo to trošku ostřejší, ale svět se stále točil jen kolm vás.

Potom přišlo období, kdy jste se rozhodli založit rodinu a začít budovat něco pořádného – a stal se obrovský zvrat. Neříkám, že to není kouzelné období. Miminka, čerstvé manželství, nový domov, zařizování atd.

Ale většinou je to tak kouzelné právě až po těch deseti, dvaceti letech. Budeme upřímní, ano?

Já si totiž vzpomínám, že příchod mého prvního syna byl pro mě tak transformační zážitek, že jsem se sotva držela na nohou. Pak nový dům, rekonstrukce, přitom držet manželství nad vodou a podnikání, aby aspoň jakš takš fungovalo, protože najednou –

Svět už nezajímá, kdo jste vy a už vůbec ne co potřebujete,

ale kdo zaplatí hypotéku, kdy bude ta střecha, jestli budete očkovat, zda pravidelně vaříte, jestli máte uklizeno, jestli se doma před tím dítětem nehádáte…

Jestli to máte takhle, tak vám naprosto rozumím. Taky vím, že je to cesta do pekel. Čekat, kam až to zajde, by vám mohlo zlomit vaz. Samo se to nezhoupne zase k té bledě růžové. Řetězec událostí je nemilosrdný. První, co vyřadíte z inventáře jste vy sami. Líčení odzvonilo, oblíkání se zjednodušilo na tepláky, jídlo v rámci možností, spánek odsunut na potom.

Potom odsunete partnera. Vždyť on přece ví, že večer absolutně nemám energii. Je tu (v ideálním případě) se mnou, tak přece ví, jak to u nás vypadá s uspáváním dětí, s jejich jídlem, s neustálým uklízením. On to pochopí. Najednou máte plnou hlavu kojení a nočníčkování a jeho pracovní témata, která jste jako spolupodnikatelé a inteligentní lidi po večerech a u společného jídla sdíleli v družném a podnětném rozhovoru – jsou pryč.

Nakonec odstřihnete přátele, protože nejsou kompatibilní se spánkovým a procházkovým režimem vašich dětí.

A jste v pasti.

Moc bych vám chtěla ukázat nějakou fotku z mého „pekelného období“, ale víte jak. Člověk se fotí jen, když má sílu na úsměv, nebo když je zrovna aspoň umytý. 🙂

Teď se na sebe podívejte do zrcadla. Něco by to chtělo, že? Pamatuji se, že my jsme v mém nejhorším období byli čerstvě přestěhovaní a ještě nevisela žádná zrcadla. (Říkám jim autokorekční systém.) O to víc jsem cítila, jak rychle klesám ke dny. Cítila jsem se stará a neustále naštvaná, nespokojená. Hlubokou vrásku na čele jsem cítila, ani jsem nepotřebovala zrcadlo. Na obličej mi sedal výraz staré nespokojené, unavené a podrážděné ženštiny, jaké znáte z těch nejhorších mezigeneračních filmů.

Zpátky k sobě.

Proč o tom píšu? Vždyť už to znáte z mého příběhu zde ››. Já prostě chci, abyste rozuměli tomu, že člověk nemusí prožít románové drama, aby se mohl dostat do deprese a každodenního zoufalství. Někdy stačí jen žít život tak jako ti před námi a mít jen trochu více tlaku ze strany společnosti, trochu méně podpory ze strany rodiny nebo trochu větší touhu po něčem víc. Na což máte plné právo! Pokud dlouhodobě chybí nějaká základní ingredience, začne to jít z kopce a je třeba být obezřetný, aby neklesal moc dlouho.

Já mám základní ingredience pro spokojený život rozdělené do čtyř hlavních bodů. Říkám jim Čtyři rozměry života.

  1. Rodina a přátelé
  2. Práce a vydělávání peněz
  3. Koníček, nebo něco, co dělám ráda, třeba čtení.
  4. Duchovní rozměr, mé napojení na sebe, na božství, na vyšší záměr.

Jakmile jeden z těchto rozměru chybí, vždycky se dříve nebo později dostanete do deprese a ve vašem životě nastanou vážné problémy. Nad těmi čtyřmi body – Rozměry je jeden společný jmenovatel a tím je:

Moje Já

Já, já, já.

Bez vás se všechno bortí. Bez „já“, „pro mě“, „moje“, „o mě“, já chci/já nechci“, „přeji si“,  „nelíbí se mi“, „potřebuji“… když přestanete používat tyto výrazy, postupem času se zbortí vaše sebe úcta, vaše sny, respekt ostatních, zmenší se prostor a péče, kterou vám druzí dají, začne se vytrácet váš elán, vytratí se radost a chuť do každého dne. Začne se rozplývat vaše krása, atraktivita a zdraví. Vidíte? Je to průšvih.

Vím, že existuje mnoho cest, které vám můžou pomoci vrátit se zase zpátky k sobě. Jednou z nich jsou rituály.

Jednoduché osobní rituály, nejprve na úrovni těla: Setkávejte se pravidelně u zrcadla se svou nejlepší a nejkrásnější já, spěte, jezte s rituální důsledností.

Na úrovni duše: Nikdy nejeďte na rezervu! Nechte si ji pro opravdové krizové situace! Modlete se a všímejte si, jak se cítíte a mluvte o tom.

A na úrovni ducha: Propojujte se pravidelně s vyšší mocí. Je jedno, jestli své útočiště cítíte v modlitbách k Matce Marii (ta mateřská témata, že?), Bohu Otci, andělům, Univerzu, svým předkům, nebo u přírodních živlů. Rituály jsou tu proto, aby stáhly naši pozornost k jediné modlitbě, jediné myšlence či záměru. Jsou zábavné a stahují nás do jediného bodu v čase, kde jsme jen my, naše touhy a přítomný okamžik.

To vše se ukázalo jako skvělé léčivo a výživa pro člověka, který „na sebe nemá čas“. Napsala jsem pro vás eBook, kde představuji rituály od začátku, takže pochopíte snadno jejich podstatu, klíčové momenty, aby fungovaly, a možnosti jejich provádění. Chci vám ve svém eBooku ukázat, že vaše každodenní cesta k vám samým a k vašemu zdroji radosti, pohody a lehkosti nemusí být složitá, drahá, ani časově náročná.

„Jsem žena, matka, tanečnice a průvodkyně rituály. Přináším inspiraci na cestě zpět k posvátnému vnímání i těch nejběžnějších dní. Jednoduše a s hravostí ZPÁTKY K SOBĚ.

Jsem také autorkou e-booku ZDARMA Jak vnesou rituály více energie, posvátnosti a hravosti do vašeho života + 3 snadné tipy jak s nimi začít a celoročního programu Tajemství dvanácti úplňků.

Zajímá vás, jaká byla moje cesta k rituálům?
Komentáře