Jak se vrátit zpátky k sobě? – příběh ženy, která na sebe přestala tlačit.

Miluji příběhy a věřím, že tento příběh Hanky se ti bude líbit. Možná, že je tak trochu i o tobě…

Hana seděla v kavárně, prsty obemknuté kolem hrnku s chladnoucí kávou. Venku padal déšť, kapky stékaly po skle a splývaly v beztvaré cestičky. Přesně tak se cítila – rozmazaná, neuchopitelná, bez směru. Už tolik let se snažila růst. Četla knihy, poslouchala podcasty, zapisovala si afirmace do deníku. Meditovala, vizualizovala, děkovala vesmíru za hojnost, která stále nepřicházela. A přesto se nic neměnilo.

„Nejsi na to už trochu stará?“ utrousila nedávno její sestra při rodinné večeři. „Pořád jen hledáš sebe samu. Možná bys místo manifestace mohla zkusit normální práci.“ Smích u stolu ji bodl do žaludku. Ale ještě víc bolela její vlastní pochybnost. Možná měli pravdu. Možná bylo všechno jen krásná iluze. Možná jen není dost dobrá, dost silná, dost cokoliv, aby to fungovalo.

Ten večer usnula s těžkostí v hrudi a když se ráno probudila, svět byl stejně šedý. Připadalo jí, že čím víc se snaží, tím víc si uvědomuje, jak je vlastně ztracená. Sociální sítě byly plné zářivých lidí, kteří „to dokázali“. Ženy, které „se našly“, podnikatelky s milionovými obraty, bohyně, co zářily sebevědomím. A ona? Jen unavená žena s rozpitou kávou a pocitem, že už nemá sílu dál bojovat.

Pak jí do oka padl starý zápisník. Otevřela ho na stránce, kde si kdysi poznamenala větu z knihy: „Osobní rozvoj není o tom stát se někým jiným. Je to cesta zpět k sobě.“

Zastavila se. A poprvé po dlouhé době na ni ta slova dolehla jinak. Celé ty roky se snažila „vyrůst“, ale možná se jen pořád dokola přesvědčovala, že ještě není dost. Že musí být lepší, jiná, dokonalejší. A přitom… možná už byla dost.

To odpoledne si dala jediný úkol: být k sobě laskavá. Nesnažit se „spravit“, ale být zvědavá na to, co v ní už je. Místo tlaku zvolila zvědavost. Místo vnitřního biče otázku: „Co když jsem už teď celistvá?“

Začala s malým cvičením – každé ráno si do deníku zapisovala jednu věc, na kterou je hrdá. Ze začátku to bylo těžké. Ale postupně si začala všímat věcí, které dřív přehlížela. Že je dobrá kamarádka. Že umí krásně naslouchat. Že dává ostatním pocit bezpečí.

A pak se něco změnilo. Ne najednou, ale postupně. Přestala se tolik srovnávat. Přestala mít pocit, že musí každý den být lepší verzí sebe sama. Přestala osobní rozvoj vnímat jako projekt s cílovou páskou, ale jako dialog, který vede sama se sebou.

A najednou, po dlouhé době, si připadala… doma. Sama v sobě.

Ten den znovu seděla v kavárně. Venku pršelo, ale tentokrát si deště všimla. Kapky dopadaly na zem a ona si poprvé po dlouhé době uvědomila, jak krásný je zvuk padající vody. Vzala do ruky hrnek s kávou – ještě teplou. A usmála se. Protože pochopila, že není třeba spěchat. Že je v pořádku být přesně tam, kde je.

Poslechni si příběh jako audio. Čtu ho pro tebe já, Tereza Bošková. KLIKNI.

Příběh má v sobě hlubokou pravdu o seberozvoji – někdy stačí jen změnit přístup a být na sebe laskavější.

Kam dál?

Stáhni si ZDARMA PDF o laskavém osobním rozvoji. Ukážu ti 3 techniky, které vedou k okamžitým výsledkům, opečují tvou mysl a emoce a budeš se okamžitě cítit vyrovnanější a spokojenější. Laskavost a efektivita – to je moje oblíbená kombinace pro osobní rozvoj.

Manuál laskavého osobního rozvoje a techniky pro ženy, které chtějí vidět a cítit výsledky hned najdeš TADY >>